Amalfské pobřeží: Itálie, která vám vezme dech

Amalfské pobřeží není místo, které se dá odbýt víkendem. Padesát kilometrů klikaté silnice mezi Sorrentem a Salernem v sobě ukrývá takovou hustotu krásy, že se začnete přistihovat při zastavování každých pět minut, jen abyste se nadechli (oficiální italská turistická centrála Italia.it sem řadí šestnáct obcí v provincii Salerno). Strávila jsem tu tři týdny v září 2024 — a tenhle text je souhrn toho, co bych si přála vědět, než jsem tam poprvé vystoupila z autobusu v Positanu s příliš velkým kufrem a příliš malou rezervou času.

Pobřeží je od roku 1997 zapsáno na seznamu UNESCO a je to zasloužené. Ale UNESCO razítko znamená i jednu nepříjemnou věc — v červenci a srpnu tu projde denně přes šedesát tisíc turistů a silnice SS163 se z romantické stuhy proměňuje v nervózní frontu klaksonů. Pojďme si ukázat, jak tomu nepodlehnout a zažít Amalfi tak, jak si zaslouží.

Kdy jet, abyste si užili pobřeží místo davů

Ideální měsíce jsou květen, červen a září. V květnu kvetou citrusové sady v Ravellu a teplota drží okolo pětadvaceti stupňů. Moře je sice ještě chladnější (kolem dvaceti), ale v takovém počasí se stejně chce víc chodit než plavat. Září je moje osobní volba — voda je po létě vyhřátá na pětadvacet, turistů ubývá a místní restaurace už nejsou unavené pitím.

Červenec a srpen doporučuji vynechat, pokud nemáte masochistické sklony. Teploty atakují pětatřicet stupňů, ceny ubytování skáčou dvojnásobně a v Positanu se na pláži Fornillo doslova nedá položit ručník. Listopad až březen je zase příliš tichý — většina hotelů a restaurací zavírá od začátku listopadu do Velikonoc.

Jak se na pobřeží dostat a pohybovat se po něm

Nejbližší letiště je Neapol Capodichino. Z něj máte tři realistické možnosti, jak se dopracovat do první vesnice:

• Vlak Circumvesuviana — z neapolského nádraží Garibaldi do Sorrenta, 70 minut, 4,60 eura. Pak přestup na bus SITA Sud, který za 2 eura dojede do Positana za další hodinu (při dobrém provozu).
• Přímý shuttle Curreri z letiště do Sorrenta za 10 eur, osmkrát denně, rezervace online.
• Ferry z Neapole — od dubna do října jezdí rychlé lodě do Positana za 26 eur. Tohle je jednoznačně nejhezčí způsob příjezdu. Neapolský záliv z paluby, Vesuv v mlze, a pak vás vysadí přímo na hlavní pláži.

Auto nebo bez auta?

Pokud nemusíte, nepronajímejte si auto. Silnice SS163 je úchvatná, ale parkování v Positanu stojí 6 eur za hodinu a často nenajdete kde zaparkovat ani za ty peníze. Bus SITA Sud projíždí celé pobřeží od Sorrenta po Salerno každých 20 minut, denní lístek vyjde na 10 eur. Alternativou je ferry — mezi Positano, Amalfi a Salernem jezdí lodě Travelmar od dubna do října, jedna cesta okolo 10 eur.

Malý trik: kupte si Unico Costiera jízdenku přímo u řidiče, platí 24 hodin na všechny busy SITA a mívá cenu 10 eur. Lístek na jednu cestu vás vyjde na 2,40, takže se to vyplatí už při druhé jízdě.

Positano — pohlednice, která funguje i naživo

Positano je ta vesnice, kterou znáte z Instagramu, ještě než jste ji viděli naživo. Pastelové domy slezené po strmém svahu, pláž s černým pískem a v úzkých uličkách butiky s lněnými šaty za tři sta eur. Překvapivé je, že — podobně jako u jiných ikonických středomořských destinací — to funguje i po odhalení a Positano je opravdu nádherné. Jen musíte vědět, kdy přijít.

Přijeďte buď před devátou ráno, nebo po páté odpoledne. Mezitím se tu tísní výletní autobusy z Neapole a všechny ty fotky vám budou kazit lidi ve fotbalových dresech. Po páté se davy rozejdou na večeři a Positano se promění v tu vesnici, kvůli které sem chtěl každý přijet — funguje to podobně jako cestování po setmění obecně: stejné místo, jiný film.

Co v Positanu nevynechat

• Spiaggia Grande — hlavní pláž, černý vulkanický písek, půjčení lehátka 25 eur na den. Veřejný úsek je vlevo u mola.
• Chiesa di Santa Maria Assunta — kostel s majolikovou kupolí, uvnitř byzantská ikona Černé Madony z 13. století.
• Fornillo Beach — pět minut pěšky západně po cestičce kolem útesu. Menší, tišší, s lepší vodou. Bar Da Ferdinando dělá tu nejlepší caprese salát s mozzarellou, jakou jste kdy jedli.
• Via Positanesi d’America — vyhlídková pěšina, která spojuje obě pláže. Dvacet minut procházky a z každého místa pohlednice.

Amalfi, Ravello a vesnice, které vás zachrání

Amalfi — stejnojmenná vesnice, po které je pobřeží pojmenované — bývala ve středověku námořní republikou na stejné úrovni jako Benátky nebo Janov. Dnes z toho zůstala především katedrála svatého Ondřeje s arabsko-normanskou fasádou a Chiostro del Paradiso, klášterní rajská zahrada z 13. století. Vstupné do katedrály je 3 eura a stojí za to už jen kvůli krypti s ostatky apoštola.

Amalfi má ovšem jednu nevýhodu — je to hlavní přestupní uzel busů a ferry, takže je tu pořád živo. Já doporučuji ji projít během dopoledne a na noc se přesunout jinam. Nejlepší volba je Ravello.

Ravello — balkón nad mořem

Ravello leží 365 metrů nad mořem a je to úplně jiná planeta než pobřeží pod ní. Místo hluku motorek tu zvonky koz, místo davů klid renesančních zahrad. Villa Rufolo a Villa Cimbrone jsou dvě místa, kvůli kterým byste sem měli vystoupat, i kdyby vás to mělo stát celý den.

Villa Cimbrone má Terrazzo dell’Infinito — terasu nekonečna lemovanou bustami, ze které se díváte přímo do modra Tyrhénského moře. Vstupné 10 eur. Villa Rufolo je historicky slavnější, inspirovala Wagnera při psaní Parsifala a v červenci tu bývá festival komorní hudby v zahradách pod hvězdami.

Praiano — vesnice, kde jsem nakonec bydlela

Pokud hledáte kompromis mezi pohodlím a klidem, spěte v Praianu. Leží čtyři kilometry východně od Positana, na busu jste tam za deset minut. Nemá takovou slávu ani davy, ale má západ slunce, který mi dodnes chodí ve snech — stíny Li Galli ostrovů v protisvětle, zatímco se vesnice proti vám rozsvěcí oranžově.

Praiano má taky svoji vlastní skrytou pláž — Marina di Praia. Nachází se v úzké soutěsce mezi dvěma útesy, je tam jenom pár domů, jeden kostelík a restaurace Trattoria da Armandino, která dělá scialatielli ai frutti di mare (domácí těstoviny s mořskými plody) za 18 eur. Tady jsem v září chodila plavat po ránu a byla jsem ve vodě sama.

Skryté pláže, kam se davy nedostanou

Amalfské pobřeží nemá velké pláže — geografie tomu nepřeje. Útesy padají přímo do moře a každý kousek písku je kompromis mezi skálou a vlnami. Přesto pár méně nabitých míst zbylo a za trochu chůze se odmění samotou.

Fiordo di Furore

Miniaturní pláž v ústí fjordu, pod mostem po kterém vede silnice SS163. Z cesty ji skoro přehlédnete — dolů vede schodiště (přes dvě stě schodů) a najednou jste v místě, kde Rosellini točil film ve čtyřicátých letech. V červenci tu bývají skoky do vody z mostu (Marmeeting), zbytek roku je tu pár místních rybářů a ticho.

Conca dei Marini a Grotta dello Smeraldo

Smaragdová jeskyně je přírodní vápencová dutina, do které proniká sluneční světlo odrazem od mořského dna a nabarvuje vodu do elektricky zelené. Vstup 5 eur, dovnitř vás odveze místní veslař. Turistický, ale upřímně — jednou za život ano. Kousek vedle je Marina di Conca, maličká pláž pod kostelíkem Sant’Antonio, kam se dostanete jen pěšky po schodišti ze silnice.

Sentiero degli Dei — Cesta bohů

Tohle není pláž, ale nejslavnější pěší stezka pobřeží a zasloužila si svoji pověst. Vede ze vsi Bomerano (nad Praianem) po hřebenu útesů do Nocelle nad Positanem. Sedm kilometrů, asi čtyři hodiny chůze, převýšení 500 metrů dolů. Vychází ze sedla ve výšce 630 metrů a máte moře pod sebou celou cestu. Vyjděte hodně brzy — mezi osmou a desátou ráno tu nikdo není a světlo je zlatavé.

Když jsem se v šest ráno posadila na kámen u kříže svatého Domenica a viděla, jak se slunce zvedá nad Capri pod mýma nohama, pochopila jsem, proč se tahle stezka jmenuje Cesta bohů. Nebyla to nadsázka. Bylo to prosté geografické pojmenování.

Co jíst a pít, aby měla cesta smysl

Jižní Itálie má jinou kuchyni než Řím nebo Florencie. Hlavní surovina je sluníčko a moře. Pár věcí, které nesmíte minout:

Limoncello — ale opravdový

Zdejší citrony sfusato amalfitano jsou chráněné zeměpisným označením IGP. Rostou na terasovitých políčkách, která tu mniši začali budovat ve 12. století. Limoncello se z nich dělá macerací kůry v čistém lihu. Ten turistický v barevných lahvičkách u cest je většinou průmyslový. Opravdový najdete v rodinných výrobnách jako Sal de Riso v Tramonti nebo Limonoro v Sorrentu — tam vám dají ochutnat tři druhy zdarma a flaška 500 ml stojí 14 eur.

Sfogliatella a další sladké

Sfogliatella je jehlancovitý listový koláček plněný ricottou s kousky kandovaného ovoce. Dobrá sfogliatella riccia (křupavá verze) se pozná tak, že má nejméně třicet vrstev těsta a když ji rozlomíte, lupne. Pekárna Pansa v Amalfi (na hlavním náměstí, od roku 1830) je referenční. Jeden kousek 2,50 eur, kafe 1,20, hotovo.

Mozzarella di bufala, pizza, mořské plody

Kampánie je rodiště pizzy (Neapol) a bufala mozzarelly (oblast Caserta a Paestum). Na pobřeží zkuste pizzerii La Tagliata nad Positanem — rodinný podnik v kopcích, kam vás vyzvednou autem z vesnice, a nabídnou vám sedmichodové menu za 45 eur s vlastním vínem. Výhled na Li Galli ostrovy a rohlík z pece na dřevo. Rezervace minimálně týden dopředu.

Z mořských plodů zkuste totani e patate (kalmary s brambory na víně), místní specialitu z Praiana, nebo spaghetti alle vongole s místními škeblemi. Cenové rozpětí slušné restaurace: 35 až 50 eur za osobu včetně vína.

Výlety lodí — Capri, Li Galli a jeskyně, které musíte vidět ze dna

Z Positana i Amalfi odjíždí každé ráno okolo devíti desítka malých dřevěných lodí a nabízejí tour privato nebo skupinový výlet. Cena za skupinovou celodenní plavbu se pohybuje mezi 60 a 90 eury, privátní loď pro šest lidí na osm hodin okolo 600 eur.

Capri stojí za to, ale berte to jako celodenní samostatný výlet. Pokud preferujete italské ostrovy bez davů, podívejte se spíš po Sardinii než po obvyklejších volbách. Ostrov má dva obličeje — turistický Capri town se zlatými butiky a klidnější Anacapri s vilou Sana Michele Axela Mutheho. Modrá jeskyně (Grotta Azzurra) je fenomenální, ale za vstup do ní zaplatíte 18 eur a čekací fronta v hlavní sezoně dosahuje dvou hodin. Jeďte tam před desátou nebo po třetí odpoledne.

Li Galli jsou tři skalnaté ostrůvky mezi Positanem a Capri, které kdysi vlastnil baletní tanečník Rudolf Nurejev. Kolem nich loďky zpomalují a vy uvidíte, proč Homér tvrdil, že právě tady zpívaly sirény Odysseovi. Dnes je to soukromý majetek, ale plavba okolo je volná.

Pompeje a Herculaneum — den mimo pobřeží

Pompeje jsou od Sorrenta čtyřicet minut vlakem Circumvesuviana a vstupné stojí 18 eur. Plán si tiskněte předem — bez něj se v ruinách nezorientujete a průvodce bere 15 eur za hodinu navíc. Herculaneum je menší, ale lépe zachované a chodí se tam snáz. Já doporučuji Herculaneum a k obědu stavit v pizzerii Concettina ai Tre Santi v Neapoli.

Kde spát a jak neutratit celý měsíční plat

Ubytování je největší položka rozpočtu. V Positanu začínají dvoulůžkové pokoje v červnu na 250 eurech za noc a slušný hotel vás vyjde na 400. Praktické tipy, jak ušetřit:

• Bydlete mimo Positano. Praiano, Minori, Maiori nebo Vietri sul Mare nabízejí stejnou kvalitu za polovinu. Bus jezdí do Positana každých dvacet minut.
• Volte B&B nebo agriturismo místo hotelů. Rodinné Casa Angelina typu v Praianu stojí 120 eur za dvoulůžko se snídaní, přičemž snídaně bývá tříchodová s domácími marmeládami.
• Rezervujte dva až tři měsíce dopředu. V dubnu už je na září skoro vyprodáno, v červnu na červenec prakticky nic rozumného.
• Zvolte delší pobyt. Hotely na pobřeží často dávají slevu 10 až 20 procent při pobytu nad pět nocí.

Kolik dní si vyhradit

Čtyři dny jsou absolutní minimum a strávíte je výhradně přebíháním. Sedm nocí je rozumné — stihnete všechny čtyři hlavní vesnice, dvě pěší túry, jednu lodní výpravu na Capri a ještě vám zbude den na nicnedělání. Týden na jednom místě je obecně sladký bod, jak ukazuje i naše zkušenost se slow travel pobytem v jedné vesnici. Deset dní už umožňuje i výlety do Pompejí, Herculanea nebo Neapole, která si zaslouží vlastní článek.

Co si odvezete domů — a co ne

Domů si nepřivezete opravdové opálení (v září už je slunce šikmé) ani dobré víno (Costa d’Amalfi DOC je hezké, ale doma bude chybět ta kulisa). Přivezete si ale limoncello, ručně malovanou keramiku z Vietri sul Mare (talíře s citrony za 15 eur) a pár gramů mořské soli z místních solnic v Cetaře.

A hlavně si odvezete pocit, že existuje místo, kde jsou vesnice postavené ze skály, kam jezdíte busem, ze kterého vidíte do moře, a kde lidé ve vás vidí zákazníka jen potud, pokud zaplatíte — pak vás nechají na pokoji dojíst, dokoukat západ slunce a být součástí něčeho staršího než všechny naše instagramové feedy dohromady.

Amalfské pobřeží není bucket list destinace. Je to místo, na které se vrací. Já se vracím napřesrok v květnu.