Moldavsko: vinařská velmoc, kterou kromě místních nikdo nezná

Moldavsko mi přišlo do hlavy poprvé, když mi kamarádka přivezla flašku vína Feteasca Negră z Kišiněva za pět eur. Otevřela jsem ji doma v Praze bez očekávání — a pak jsem hodinu seděla nad skleničkou a přemýšlela, proč o zemi, která dělá takové víno za takovou cenu, v Česku skoro nikdo nemluví. Za tři měsíce jsem seděla v letadle Wizz Airu a za dvě hodiny koukala z okna na ploché pole slunečnic, které lemují cestu z letiště do centra hlavního města.

Tenhle článek je souhrn deseti dní, které jsem v Moldavsku strávila v září 2025, a všech těch drobných zjištění, kterých bych si na začátku cenila. Je to země, která vás nepřekvapí vizuálně — není to Itálie, není to Gruzie. Překvapí vás nejdřív chutí, potom tichem a až potom se vám pod kůži dostane pocit, že jste narazili na jeden z posledních koutů Evropy, kde ještě není všechno připravené pro fotoaparát.

Kde to vlastně je a proč tam vlastně jet

Republika Moldavsko leží mezi Rumunskem a Ukrajinou, je to bezbřehá země o rozloze Česka se zhruba 2,6 milionu obyvatel. Pozor na slovo Moldávie — to je historický region v severovýchodním Rumunsku, není to synonymum. Republika Moldavsko je samostatný stát a místní si na tom rozdílu zakládají.

Od roku 2024 má Moldavsko kandidátský status pro vstup do EU, stejně jako Ukrajina. Prezidentka Maia Sandu je výrazně pro-evropská a cíl vstupu do Unie je přijat napříč politickým spektrem. V praxi to pro cestovatele znamená dvě věci. První: infrastruktura se zlepšuje rychleji než v podobně velkých zemích mimo EU (letiště v Kišiněvě vypadá v roce 2026 naprosto standardně). Druhá: ceny jsou ještě pár let evropsky velmi nízké, ale trajektorie je jasná. Teď je dobré okno.

Měna je moldavský leu (MDL), kurz v září 2025 byl okolo 19,5 MDL za euro. V Kišiněvě platíte kartou prakticky všude, na venkově a u farmářů si připravte hotovost.

Kišiněv — hlavní město, které si pamatuje Sovětský svaz a učí se znovu dýchat

Kišiněv (ruským přepisem Kishinev, rumunsky Chișinău) má zhruba 700 tisíc obyvatel a nejvíc zelené, co jsem kdy u evropského hlavního města viděla. Stromy lemují každou druhou ulici, parky se prolévají jeden do druhého a z bulváru Ștefana cel Mare — hlavní osy města — máte pořád pocit, jako byste šli alejí, ne městem.

Centrum je sovětské v architektuře, ale v rytmu úplně jinde. Mezi betonovými bloky vyrůstají kavárny, kde si pětadvacetiletí lidé pracují na MacBookách a objednávají si flat white za 35 lei (necelé dvě eura). Je v tom taková zvláštní mezivrstva mezi minulostí a budoucností. Nikdo nepředstírá, že tu nebyl sovět — památníky zůstávají, cyrilské nápisy v postranních ulicích taky — ale nikdo taky nepředstírá, že se to nemění.

Tři věci, které bych vynechat nedoporučovala:

• Katedrální park s bílou katedrálou Narození Páně a triumfálním obloukem. Srdce města, v neděli ráno tu jsou svatby, v sobotu trhy s knihami.
• Piața Centrală — ústřední tržnice. Zdejší jablka, hrozny, domácí sýr brânză a vinné lahve od neznámých vinařů za 30 lei (cca půl druha eura). Choďte dopoledne, ať nezmeškáte pečivo plăcintă z pece u vchodu.
• Muzeum dějin Moldavska s hlavním exponátem, který vám vysvětlí, proč je Transnistria pořád komplikace. Vstupné 30 lei.

Ubytování v Kišiněvě je zatím neuvěřitelně levné. Slušný hotel v centru stojí 30 až 60 eur za noc, hostel okolo 15. Večeře v restauraci typu Propaganda Café (místní specialita, vlastní vinařství) vyjde ve dvou s vínem na 300 lei — kolem patnácti eur dohromady. Fine dining v restauraci La Taifas s tradiční kuchyní a živou cimbálovkou okolo 400 lei na osobu.

Cricova a Mileștii Mici — dvě vinná města pod zemí

Když někomu vyprávím o Moldavsku, obvykle začínám tady. Zkuste si to představit: dvě stě kilometrů podzemních chodeb vytesaných do vápencového podloží, lemovaných sudy a stojany s lahvemi, kterými dokonce jezdí malá auta. To je Mileștii Mici, držitel Guinnessova rekordu za největší vinnou sbírku světa — přes dva miliony lahví v jednom systému chodeb padesát kilometrů jižně od Kišiněva.

Druhý podzemní komplex, Cricova, je menší (120 km chodeb), ale historicky slavnější. Tady v roce 1966 oslavoval Jurij Gagarin narozeniny — existují o tom fotky, průvodkyně vás k té chodbě dovede. Cricova leží jen 15 km severně od Kišiněva, takže je dostupnější a turisticky propracovanější.

Prakticky: do Cricovy stojí vstupné 15 eur, degustace pěti vín dalších 35 eur, celé to trvá asi dvě hodiny. V Mileștii Mici je varianta se svým autem za 30 eur, pěší verze 20 eur. Rezervace online přes jejich web, česky nic, anglicky všechno.

Moldavská vína za zmínku: Feteasca Albă (bílé, minerální, trochu jako Riesling), Feteasca Negră (červené s kouřovým tónem), Rara Neagră (ztracená autochtonní odrůda, v roce 2000 skoro vymizela, teď se vrací) a Saperavi (přivezené z Gruzie, doma si zvyklo). Z větších značek stojí za nákup Purcari a Château Vartely — obě mají vlastní vinařské komplexy, kam jezdí autobusy ze center měst a kde se dá přespat ve vinohradu.

Orheiul Vechi — klášter vytesaný do skály nad řekou

Pokud vás přesvědčí jedno místo, aby byste do Moldavska jeli, bude to pravděpodobně tohle. Orheiul Vechi leží 45 kilometrů severovýchodně od Kišiněva v krajině, která vypadá jako kus Toskánska vysázený do stepi — meandr řeky Răut se zaříznutým kaňonem, nad ním útes, v útesu vytesaný skalní klášter ze 13. století.

Do kláštera vede úzké schodiště, na konci kterého se z kamenné stěny otevře maličký kostelík. Jeden mnich, svíčky, pach vosku, a venku za dveřmi otevřené okno s výhledem přímo do kaňonu. Zůstala jsem tam stát deset minut a nikdo mě neuspěchal. V létě by to asi bylo jiné, v září jsem byla jedinou návštěvnicí.

Vstupné je 50 lei (cca 3 eura), otevřeno od osmé do páté. Součástí komplexu je i pevnost Orhei z tatarského období na protějším břehu a vesnice Butuceni, která funguje jako živý etnopark — kamenné a hliněné domky, střechy z rákosí, ženy prodávající domácí víno v petkách ze dveří. V Butuceni jsem obědvala sarmale (plněné zelné závitky) za 60 lei a hospodyně mi dolila tři skleničky domácího Feteasca Negră zadarmo, „ať vím, co to je opravdové“.

Doprava: z Kišiněva buď taxíkem (domluvit na den, okolo 40 eur za pohyb tam-zpět-a-čekání), nebo marshrutkou z autobusové stanice sever, jezdí několikrát denně za 45 lei. Marshrutka je levnější, ale pomalejší a vypadává dost brzy odpoledne.

Soroca a její unikátní romská čtvrť

Soroca leží 150 kilometrů severně od Kišiněva, přímo na hranici s Ukrajinou, na břehu řeky Dněstru. Je tu kamenná pevnost z 15. století, kulatého půdorysu, kterou nechal postavit moldavský vladař Ștefan cel Mare — stejný, po kterém se jmenuje každý druhý kilometr ulice v zemi. Vstupné 40 lei, nahoru po úzkém schodišti a uvidíte celou řeku.

Ale do Sorocy se nejezdí kvůli pevnosti. Jezdí se kvůli romské čtvrti na kopci nad městem, která nemá obdobu nikde v Evropě. Místní romská komunita zde patří k nejbohatším a nejusedlejším v regionu — a postavila si na svahu sérii vil, které vypadají jako malé rezidenční pomníky. Mramorové schody, sloupy, kopule, fasády ve všech barvách. Některé domy jsou rozestavěné, protože se staví postupně podle toho, kolik se zrovna vydělá v zahraničí (většina mužů pracuje sezónně v Rusku nebo Německu).

Přijdete a klidně se mezi vilami procházíte. Lidi vás zdraví, jeden starší muž mě zavedl na dvorek, nabídl kávu a ukázal fotku svého vnuka, který studuje ekonomii v Bukurešti. Žádná show, žádné turistické divadlo, prostě čtvrť jako čtvrť — jen s tím rozdílem, že jedny vrata vedou do mramorového atria s fontánou. Takovou lekci o komunitě, kterou my v Česku vnímáme přes zkreslené klišé, jsem nečekala.

Transnistrie — země, která oficiálně neexistuje

A teď ta kuriózní část. Podněstří, mezinárodně Transnistria, je pruh země na levém břehu Dněstru, který se v roce 1992 po krátké válce odtrhl od Moldavska a od té doby existuje jako samozvaná republika (oficiálně „Pridněsterská moldavská republika“, PMR). Nikdo ji neuznává — ani Rusko ne, ač z něho čerpá politickou i energetickou oporu. Vlastní měna, vlastní vláda, vlastní armáda, ale žádné členství v OSN, EU, ničem. České ministerstvo zahraničí proto v případě cesty do Podněstří doporučuje zvýšenou opatrnost.

Cestovat tam jde. Je to jeden z nejpodivnějších denních výletů, jaké v Evropě můžete podniknout. Z Kišiněva jede marshrutka do Tiraspolu (hlavního města PMR) každou hodinu, cesta 1:45, cena 75 lei. Na hranici dostanete imigrační formulář, na kterém uvedete, kolik hodin zamýšlíte v Transnistrii strávit (obvykle dávejte 10 hodin maximálně pro jistotu). Pas vám nerazí — PMR razítko by mohlo dělat problémy na jiných hranicích.

Tiraspol je stalinská jízda. Na hlavním náměstí socha Lenina s nataženou rukou, naproti památník sovětským vojákům, vedle T-34 na podstavci. Stadion Sheriffu Tiraspol (ano, ten samý klub, který v roce 2021 porazil Real Madrid v Lize mistrů) je zvláštně moderní kus architektury mezi ruskými paneláky. Pevnost v Benderech je z osmanského období, dojmy silné, prohlídka 60 rublů (zhruba 3 eura).

Večer se vraťte do Kišiněva. Transnistria je zajímavý kontrastní den, ne destinace na delší pobyt.

Co jíst a pít, abyste pochopili místní kuchyni

Moldavská kuchyně je kompromis mezi rumunskou, ukrajinskou a malou dávkou turecké — s tím, že základem je mămăligă, kukuřičná kaše, kterou se tu občas jí místo chleba. Dobrá mămăligă je lehce tuhá, posypaná brânzou (ovčím sýrem) a polévá se zakysanou smetanou.

Další jistoty:

• Sarmale — závitky z listů zelí nebo vinné révy plněné mletým masem s rýží, vařené v rajčatovém nálevu. U babiček na venkově nejlepší, v restauracích průměrně dobré.
• Plăcintă — placková pečená placka plněná sýrem, brambory, dýní nebo jablky. Ideální svačina, 20 až 40 lei u stánků.
• Mititei (místní název mici) — grilované mleté klobásky z hovězího a jehněčího, podávané s hořčicí a pivem.
• Zeamă — kyselá slepičí polévka s domácími nudlemi a citronem, hřejivá.
• Tocăniță — guláš z hovězího nebo kuřecího, dušený s paprikou.

A víno. V každé malé vesnici někdo dělá vin de casă, domácí víno, které má okolo šesti procent alkoholu, většinou bílé, podávané v plastových petkách od coca-coly. Chutná jako lehký cidre, pije se jako voda. Farmáři vám ho nabídnou zdarma k ochutnávce a často vám i balíček vezmou bez peněz, protože „přeci nepřijedete do Moldavska a neodvezete si flašku“.

Jak se tam dostat a kolik to stojí

Letecky: Wizz Air létá z Prahy do Kišiněva (KIV) nepravidelně — v sezóně březen až listopad obvykle dvakrát týdně, zpáteční letenka od 2 500 Kč při dobrém načasování. FlyOne a Air Moldova mají přímé linky z Vídně, Milána a Istanbulu. Pokud Wizz zrovna nelétá, nejlepší je přes Bukurešť s TAROM (cesta 2,5 hodiny dál busem) nebo přes Vídeň.

Pozemně: FlixBus jezdí z Prahy přes Vídeň a Bukurešť, cesta trvá přes dvacet čtyři hodin, cena kolem 60 eur. Já to nezkoušela — dvě hodiny letem versus den a noc v autobuse není kompromis.

Viza: Češi mohou 90 dní ze 180 bez víza. Stačí platný cestovní pas (aspoň 3 měsíce po plánovaném odjezdu) a zpáteční letenka.

Ceny dohromady jsou příjemně skromné. Při střídmém rozpočtu vyjde den na 40 eur (hostel, marshrutky, jídlo v bistrech). Při pohodlném stylu s hotelem, taxíky a dvěma večeřemi v lepší restauraci okolo 70 eur denně. Týdenní trip bez letenky vychází tedy na 300 až 500 eur na osobu, což je čtvrtina toho, co stojí podobně nabitý týden v západní Evropě.

Jazyk, bezpečnost a drobnosti, na které narazíte

Úřední jazyk je rumunština (oficiální název „moldavština“ je politická konstrukce, lingvisticky jde o tentýž jazyk). Druhou silnou jazykovou komunitou jsou rusofonní obyvatelé, zejména starší generace a v Transnistrii většina. Mladí lidé v Kišiněvě rozumějí anglicky, na venkově a u farmářů to bývá těžší — pár slov rumunsky (mulțumesc = děkuji, bună ziua = dobrý den) vás vzadu ušetří hodně přeložených gest.

Značky jsou smíšené. V centru Kišiněva všechno latinkou, čím dál na východ tím víc cyrilicí. V Transnistrii pak už téměř výhradně cyrilice. Google Translate s kamerou je kamarád.

Bezpečnostně patří Moldavsko k nejbezpečnějším zemím regionu. Kriminalita je nízká, lidé pohostinní, v Kišiněvě jsem se pohybovala i v noci bez jakéhokoliv nepohodlí. V Transnistrii platí specifická pravidla (zmíněno výše), jinde nic extra.

Sedm dní — jak si to reálně naplánovat

Pokud to nechcete nastavovat sami, takhle jsem to složila já a vyšlo to:

1. Den 1: Příjezd do Kišiněva, Piața Centrală, večeře na bulváru Ștefana cel Mare.
2. Den 2: Cricova dopoledne, odpoledne Mileștii Mici. Dlouhý vinný den, druhý den dopoledne spíš pomalu.
3. Den 3: Výlet do Orheiul Vechi a Butuceni. Oběd u babičky, návrat k večeru.
4. Den 4: Soroca (celodenní trip — pevnost, romská čtvrť, návrat pozdě večer).
5. Den 5: Transnistria — Tiraspol, Bender.
6. Den 6: Vinařství Purcari (day trip jižně, v zimě zavřeno). Nebo návštěva Château Vartely.
7. Den 7: Zpáteční let. Ráno ještě poslední plăcintă na letišti.

Kdo má jen pět dní, vynechte Sorocu. Kdo má jen tři dny, jen Kišiněv, Cricovu a Orheiul Vechi — to je minimum, které dává smysl.

Tři věci, kvůli kterým se tam vracím

Odjížděla jsem z Moldavska s pocitem, že jsem byla na místě, kde ještě zbývá prostor. Prostor, aby vás místní někam pozvali, aniž by čekali, že něco koupíte. Prostor, abyste v kostele zůstali pět minut sami. Prostor, aby vás flaška vína u farmáře stála dvě eura a byla lepší než polovina toho, co doma koupíte za dvě stě.

Tři body, které shrnou, proč bych Moldavsko doporučila i vám:

• Víno. Pro kohokoliv, koho baví pít a rozumět tomu, co pije, je Moldavsko objev. Cricova a Mileștii Mici jsou unikáty světové úrovně a domácí vína u farmářů vás naučí, že Feteasca nepatří do supermarketových cen.
• Orheiul Vechi pro přírodu a ticho. Skalní klášter nad kaňonem s výhledem, který by jinde měl frontu a vstupné 20 eur, tu máte za tři a sami.
• Transnistria pro zvláštnost. Jeden z posledních živých reliktů sovětské estetiky v Evropě. Zajímavé ne jako turistická atrakce, ale jako den, který vám posune představu o tom, jak různě může Evropa vypadat na dvou březích jedné řeky.

Vrátím se napřesrok v červnu, když se rozkvete vinohrad a festivaly začnou. A přivezu si zase flašku Feteasca Negră — tentokrát dvě, aby mi vydržela déle než jeden večer v Praze.