Sardinie místo Sicílie: klidnější, levnější, se stejně divokou přírodou

Sicílie stála na mém seznamu čtyřikrát, než jsem místo ní poprvé vyjela do Sardinie — a pochopila, proč jí turisté říkají „druhá Korsika, kterou nikdo nenašel“. Byl konec září 2024, měla jsem koupenou letenku do Catanie přes Vídeň a dva dny před odletem mi zrušili spoj kvůli stávce. V panice jsem si koupila Ryanair do Cagliari, půjčila malé Fiat 500 za 32 eur na den a vyrazila po pobřeží směrem na sever. Tři týdny později jsem se vracela domů s přesvědčením, že Sicílii můžu odložit dalších deset let. Sardinie si mě nechala.

Sardegna je druhý největší ostrov Středomoří — 24 090 kilometrů čtverečních, o vlásek menší než Sicílie. Ale žije tu jen 1,65 milionu lidí, čtyřikrát řidčeji než na ostrově jižním. A zatímco Sicílií projde ročně okolo 14 milionů turistů, Sardinii navštíví nějakých 3,2 milionu. Rozdíl cítíte okamžitě — v rezervovanosti místních, v prázdných plážích za sezonou, v cenách, které jsou o 20 až 30 procent nižší než v Taormině.

Tohle není průvodce pro toho, kdo chce skákat mezi chrámy a normanskými katedrálami. Sardinie nabízí jinou hloubku — nuragské věže starší než římská říše, Blue Zone s nejvyšší koncentrací stoletých lidí v Evropě a pláže, které by si bez problémů vzaly Instagram za dva kontinenty. Pojďme si projít, proč sem jet a co nepřehlédnout.

Proč Sardinie vyhraje nad Sicílií (pro určitý typ cesty)

Nejde o to, která je lepší. Jde o to, co hledáte. Tady je můj osobní srovnávací tabulek po třech týdnech na ostrově a dvou předchozích návštěvách Sicílie:

Kritérium	Sardinie	Sicílie
Plocha	24 090 km²	25 711 km²
Obyvatelé	1,65 milionu	5 milionů
Turistů ročně	3,2 milionu	14 milionů
Pláže	špičkové, divoké	dobré, klasičtější
Historie	nuragická, aragonsko-katalánská	řecko-římská, arabská, normanská
Kuchyně	pecorino sardo, porceddu, bottarga	cannoli, arancini, caponata
Ceny	o 20–30 % levnější	drahá v peaku
Angličtina	omezenější	lepší

Zjednodušeně: pokud chcete řecké divadlo, chrámy v Agrigentu, arabské rybí trhy v Palermu a jižanský chaos — jeďte na Sicílii. Pokud vás víc láká Itálie jinak, Sardinie bývá přesnější odpověď. Pokud chcete prázdné karibské pláže, hory, pěší stezky, mystériózní kamenné věže, jeskyně dostupné jen lodí a pecorino, které vás přesvědčí, že jste doteď nejedli opravdový ovčí sýr — Sardinie.

Sever: Costa Smeralda, La Pelosa a souostroví, které neznáte

Severní část ostrova je ta nejslavnější — a nejdražší. V 60. letech sem princ Agha Khan IV. přivezl architekty a postavili Costu Smeraldu, padesátikilometrový úsek pobřeží navržený jako luxusní rezort pro jachty, butiky a miliardáře. Centrem je Porto Cervo s Marinou, kde v srpnu kotví jachty za stovky milionů eur a hotely jedou na cenách 300 až 2000 eur za noc.

Projedete tím autem za den a už nikdy se sem nechcete vracet. Ale okolí má ukryto dvě věci, kvůli kterým sem má smysl jet i bez Porsche.

La Pelosa (Stintino) — karibská pláž v Itálii

La Pelosa je skoro parodicky krásná pláž na severozápadním cípu ostrova, poblíž městečka Stintino. Písek je tak jemný, že se v rukou sype jako mouka, voda má stupně průhlednosti, které znáte z Bahamských ostrovů, a za vámi trčí saracénská věž z 16. století. Od roku 2021 ale platí pravidla, kvůli kterým ji dnes nemůžete jen tak přijít najít a rozložit ručník:

• V sezoně (1. června – 31. října) povinná online rezervace přes oficiální portál obce Stintino.
• Denní karta 3,50 eur na osobu.
• Maximální kapacita 1 500 návštěvníků za den, pak zavřeno.
• Plážové obuvi a ručník musí mít podložku proti erozi.

Zní to drakonicky, ale funguje to — pláž se zachraňuje před sebou samou. Já jsem tam byla v poslední říjnový den, kdy rezervace už neplatila, a bylo nás tam na celém kilometru asi dvacet lidí. Připadalo mi to skoro neslušně krásné. Podobný rozdíl mimo hlavní sezónu zažijete i na řeckých ostrovech mimo Santorini.

Národní park La Maddalena

Ze severovýchodní Palau jezdí každých 15 minut ferry do souostroví La Maddalena — 62 ostrůvků, z nichž je obydlený jen hlavní, La Maddalena City. Zbytek je chráněný národní park s pouze kotvištěmi.

Pokud pojedete jen na jednu skrytou pláž v životě, ať je to Cala Coticcio, přezdívaná Tahiti. Leží na severu ostrova Caprera, dostupná jen pěším trekingem jednu hodinu z Monte Teialone nebo lodí. Plavali jsme tam za úplňku v průzračné vodě a na dně se leskla hvězdice. Je to jedno z nejčistších míst, která jsem kdy viděla.

Východ: divoké pobřeží, kam se autem nedostanete

Východní pobřeží ostrova mezi městy Orosei a Villasimius je ta nejzajímavější část Sardinie. Vápencové útesy padají přímo do moře, tvoří zátoky s mléčně modrou vodou a z 90 procent pláží nevede žádná silnice. Jsou přístupné jen lodí nebo pěším trekingem několik hodin. Což je přesně důvod, proč jsou tak krásné.

Cala Goloritzé — pláž, která je přírodní památka

Goloritzé vznikla při sesuvu v roce 1962 a je od roku 1993 zapsaná jako UNESCO přírodní památka. Dominuje jí 143 metrů vysoký vápencový tornado zvaný Aguglia — „Anapurna“ sardinských horolezců, kteří na něj lezou od 80. let. Pláž samotná je malá, s oblázky místo písku a vodou tak modrou, že byste chtěli plakat.

Dostat se tam lze dvěma způsoby:

• Lodí — z Cala Gonone nebo Santa Maria Navarrese, celodenní skupinový tour za 55 až 70 eur.
• Pěšky — z náhorní plošiny Golgo nad vesnicí Baunei. Stezka vede 4 kilometry dolů (převýšení 475 metrů), zpátky to samé, ale do kopce. Potřebujete asi hodinu a půl dolů, dvě hodiny zpátky, pevné boty, dva litry vody a ideálně vyrazit před osmou ráno. V létě je odpolední slunce vražedné.

Od roku 2023 je pro vstup na pláž povinná online rezervace a poplatek 6 eur. Denní limit 250 lidí. Rezervace přes cuorediselargius.it nebo primátovou aplikaci.

Cala Luna, Cala Mariolu, Cala Sisine

Čtyřicetikilometrový úsek mezi Cala Gonone a Santa Maria Navarrese je lemován sérií zátok, které nemají silniční přístup. Nejznámější jsou Cala Luna (s jeskyněmi v útesech nad pláží), Cala Mariolu (s bílými oblázky, které vypadají jako by je někdo pěstoval) a Cala Sisine. Všechny navštívíte společně během jednodenního tour z Cala Gonone za 40 až 50 eur — loď zastaví na každé na hodinu, nabídne vám oběd a večer vás vrátí do přístavu.

Když jsme v šest večer vypluli z Cala Luna, slunce šlo dolů za útesy na západě a voda se zbarvila do odstínu, který jsem předtím viděla jen ve filmech o Řecku. Italský kapitán otevřel flašku vermentina a nalil nám ho do plastových kelímků. „Tady,“ řekl, „se pije doma.“ A měl pravdu. Sardinie je doma.

Cagliari — hlavní město, které šetří čas

Cagliari není Palermo. Nemá barokní opulentnost ani arabské trhy. Ale je kompaktní (300 tisíc obyvatel), má letiště 15 minut od centra a ušetří vám den přejezdů. Srdce města je Piazza Yenne s pomníkem krále Carlosa Felice — tady začíná historická čtvrť Castello s pevností Bastione San Remy, odkud máte výhled na celý záliv. Pláž Poetto se táhne osm kilometrů od města a je to domovská pláž Cagliarinských — v neděli sem vyjde celé město a po plži se linou vůně grilovaných sardinek a čokoládových gelat.

Západ: aragonská minulost a nejbarvnější rybářská vesnice

Západní pobřeží má jinou atmosféru než východní. Méně turistů, víc zemědělství a archeologie, a úplně jiné jazykové klima — v Algheru se stále mluví algheřštinou, variantou katalánštiny zděděnou z 14. století, kdy Aragonské království dobylo Sardinii a italské obyvatele nahradilo katalánskými kolonisty.

Alghero — malá Barcelona na Sardinii

Alghero je barevné opevněné město s bastiony, úzkými dlaždicovými uličkami a cedule dvojjazyčně v italštině a katalánštině. Staré město se dá projít za dvě hodiny, ale zůstanete víc, protože večerní aperitivo v jedné z hospůdek u Bastioni Marco Polo je jeden z nejhezčích rituálů, které Itálie nabízí. Pohár vermentina vyjde na 5 eur, k tomu servírují chlebíčky s bottargou a seadasy.

Patnáct kilometrů na sever je Capo Caccia, dramatický mys s Neptunovou jeskyní (Grotta di Nettuno). Dostanete se tam buď po 654 schodech dolů ze shora (tzv. Escala del Cabirol), nebo lodí z Algherského přístavu. Uvnitř jeskyně je sladkovodní jezero, stalaktity vysoké 4 metry a jediné cele zachované vápencové „město“ v Evropě. Vstupné 14 eur.

Bosa — řeka Temo a barevné domky

Padesát kilometrů na jih od Algheru leží Bosa, městečko na ústí řeky Temo, kterou se dá plavit malou lodičkou až doprostřed vesnice. Domy jsou natřené ve všech pastelových barvách a nad nimi čouhá středověký hrad Serravalle postavený Malaspinou v 12. století. Ve vnitrozemí vyrostlo víno Malvasia di Bosa, které se dá ochutnat v místních cantinách za 3 eura za skleničku.

Bosa je přesně to, proč sem chodím, když chci být chvíli z veřejnosti venku. Je tu jedna hospůdka na hrázi, jeden obchod se sýry, tři rybáři na molu, kteří tráví celý den tím, že opravují sítě. A večer vám nalijí místní Bianco di Bosa a vezmou vás na procházku po hradbách.

Vnitrozemí: nuragské věže, pastýři a Blue Zone

Sardinie skrývá ve vnitrozemí věci, které v Itálii jinde nenajdete. Nepřehlížejte ji jenom kvůli plážím.

Nuraghe — megalitické věže, o nichž téměř nic nevíme

Po celé Sardinii se nachází okolo 7 000 kamenných věží zvaných nuraghe, které byly postaveny mezi lety 1800 až 500 před naším letopočtem — tedy někde mezi 3500 a 4500 lety. Jsou to kruhové stavby z masivních kamenů poskládaných bez malty, s průměry od 10 do 30 metrů a výškami až 25 metrů. Kdo je postavil, proč a k čemu sloužily — nikdo neví. Žádné psané záznamy, žádné přesné zmínky u řeckých nebo římských autorů.

Nejzachovalejší komplex je Su Nuraxi u Barumini — centrální věž obklopená čtyřmi bočními a celou vesnicí kruhových obydlí. Od roku 1997 zapsáno na seznam UNESCO. Vstupné 14 eur s průvodcem (bez průvodce nelze, komplex je nepřístupný samostatně). Plánujte 90 minut a vezměte si klobouk — stín tam není.

Orgosolo — vesnice politických murálů

Orgosolo v horském masivu Supramonte byla v první polovině 20. století nejslavnější sardinskou „banditskou vesnicí“. Pastýři odtud vedli desítky let bojů proti italskému státu a únosy byly regionálním exportním odvětvím až do 80. let. V 60. letech začali místní umělci malovat na domy politické murály — protest proti válce ve Vietnamu, Franco, NATO, útlaku rolníků. Dnes je tu přes 200 fresek a vesnice vypadá jako otevřená galerie. Je to znepokojivé, krásné a naprosto odlišné od toho, co si představujete pod italskou turistikou.

Blue Zone Ogliastra

Region Ogliastra ve východních horách Sardinie je jedna z pěti světových Blue Zones — míst, kde žije neobyčejně vysoký počet lidí nad 100 let. V některých vesnicích (Villagrande Strisaili, Talana, Baunei) je poměr stoletých obyvatel desetkrát vyšší než v průměrné italské obci.

Hypotéz je několik a žádná úplně přesvědčivá. Strava (pecorino z neošetřeného ovčího mléka, červené víno cannonau, olivový olej, listová zelenina), genetika (populace byla tisíce let izolovaná), bazální pohyb (pastevci chodí denně desítky kilometrů v kopcích) — tedy principy, o kterých píšu i v článku o tom, jak zůstat fit na cestách — a silná komunitní soudržnost. V Orgosolu jsem potkala paní Gratzii, 104 let, která mi ve své kuchyni nalila skleničku cannonau a řekla: „Nikdy jsem nespěchala, dítě.“ Nemůžu ověřit, že je to recept. Ale beru si ho.

Jídlo a pití: sýr, podsvinek a víno, které žije dýl než vy

Sardinie má kuchyni, která je od té italské pevninské ještě výraznější odlišná než sicilská. Ne těstoviny s rajčaty a mořskými plody, ale skutečně pastevecká, horská, uzavřená kuchyně, jejíž kořeny jsou v nuragské době.

Co ochutnat

• Pecorino Sardo DOP — ovčí sýr ve variantách od čerstvého (dolce) po dvouletý (stagionato). Pecorino sardo stagionato je ostřejší a výraznější než Parmigiano, ve vesnicích vnitrozemí jej kupujete od pastýřů za 18 až 25 eur za kilo.
• Bottarga di Muggine — sušená, nakládaná ikra cefala (parmice), krájená na tenké plátky. Říká se jí „zlato Sardinie“ a dává se na těstoviny s olivovým olejem a citronem. Strouhaná je jako umami parfém.
• Porceddu — sardinský pečený podsvinek rotovaný na rožni nad ohněm z narrokolu a olivového dřeva. Tradiční jídlo pastýřů, dnes specialita agriturismů ve vnitrozemí. Porce stojí 22 až 28 eur a nasytí vás na tři dny.
• Seadas — smažené těsto plněné mladým pecorinem, polité tekutým medem. Dezert s solí v těstě a hořkým medem z arbutu, který vyvažuje sladkost.
• Pane Carasau — velmi tenký dvakrát pečený chléb, nazývaný také „hudební papír“ pro svou průhlednost. Vydrží měsíce, pastýři ho nosili do hor.

Vína a likéry

Cannonau je červené víno Sardinie, geneticky totožné s granache (Španělsko) a garnachou (Francie) — pravděpodobně ale sardinskou odnoží původnější než obě zbylé. Ve vesnicích Ogliastry se pije denně, k obědu i večeři, a mnozí gerontologové spekulují, že jeho extrémně vysoký obsah polyfenolů (až 3× víc než u průměrného italského červeného) je jedním z důvodů, proč lidé tady žijí tak dlouho.

Vermentino di Gallura DOCG je bílé víno ze severu, slunné, minerální, suché. Pije se s mořskými plody a k antipasti. Mirto je bylinkový likér z plodů myrty obecné, pijí se jako digestiv po jídle — 38 % alkoholu a chuť, která vám zůstane v paměti týden.

Doprava a logistika

Jak se tam dostat

Letecky: Sardinie má tři letiště — Cagliari (CAG) na jihu, Olbia (OLB) na severovýchodě a Alghero (AHO) na severozápadě. Ryanair a Wizz Air létají ze všech větších evropských měst, z Prahy bývají zpáteční letenky mimo sezonu za 60 až 150 eur, v srpnu klidně přes 300.

Lodí: z italské pevniny jezdí lodě společností Grimaldi Lines, Moby, GNV a Tirrenia. Nejčastější trasa je Civitavecchia (u Říma) do Olbia nebo Cagliari — 7 hodin, přes noc, se spaním v kajutě za 90 eur na osobu + 80 eur za auto. Z Janova, Livorna a Neapole taky. Je to dlouhé, ale ušetříte si pronájem.

Po ostrově

Pronájem auta je nezbytný. Veřejná doprava existuje, ale pokrývá jen hlavní trasy a víkendy bývají tragické. Ceny se pohybují mezi 30 a 60 eury za den u malého vozu, v srpnu až dvojnásobek. Rezervujte online předem — na letišti běžně skončíte se skokovou cenou.

Pozor: sardinské vnitrozemní silnice jsou klikaté a pomalé. Průměrná rychlost na trase Cagliari — Nuoro (170 km po silnici) je reálně 40 km/h, takže počítejte 4 hodiny čisté jízdy. Dálnice existují jen krátké úseky (SS131 páteř ostrova). Ve vesnicích uličky tak úzké, že s větším autem přestáváte dýchat.

Kde a kdy spát, aby to nezruinovalo rozpočet

Sezonnost je brutální. V srpnu zaplatíte dvojnásobek ceny, v květnu jste tam skoro sami, v říjnu teplota vody ještě drží přes 23 stupňů. Ideální měsíce: květen, červen, září, první půlka října. Kdo musí jet přesto v létě, ať si přečte, jak přežít čtyřicetistupňové vedro na cestách — Sardinie umí v srpnu tuhle teplotu lehce atakovat.

• Agriturismo — rodinné farmy s ubytováním a domácím jídlem, 30 až 70 eur za noc s polopenzí. Jedno z nejlepších zážitků z cestování vůbec a logická volba, pokud zkoušíte slow travel v jedné vesnici místo přejezdů. Najdete je hlavně v Ogliastře, Marmille, Gallure. Web agriturismo.it nebo přímo Booking.
• Hotely mimo sezonu — 60 až 120 eur za dvoulůžkový pokoj se snídaní.
• Peak season (srpen) — +50 až +100 %. Pokud musíte jet v srpnu, rezervujte půl roku dopředu.
• Apartmány na týden — v rodinných domech v menších vesnicích jsou poměr cena/kvalita nejlepší. Typická cena 400 až 700 eur za týden pro čtyři lidi.

Itinerář na 7 dní, jestli máte jen týden

Tohle je komprimovaná verze toho, co bych udělala podruhé. Startujete v Cagliari, končíte v Olbia, mezitím klikatá jízda autem po celém ostrově.

1. Den 1: Let do Cagliari. Piazza Yenne, Bastione San Remy, večer pláž Poetto a pizza u moře.
2. Den 2: Cagliari → Bosa (3 hodiny autem). Odpoledne procházka po barevných uličkách, večer vermentino na molu.
3. Den 3: Bosa → Alghero (hodina). Capo Caccia a Neptunova jeskyně, večer aperitivo na Bastioni Marco Polo.
4. Den 4: Alghero → Stintino (40 min). La Pelosa — rezervujte online! Odpoledne klidnější pláže v okolí.
5. Den 5: Přejezd přes Barumini (nuraghe Su Nuraxi) do vnitrozemí. Noc v Oliena nebo Orgosolo, ochutnávka porceddu v agriturismu.
6. Den 6: Baunei → trek na Cala Goloritzé (6 hodin, včetně plavání a oběda u moře).
7. Den 7: Cala Gonone → Olbia, let zpět. Možno vynechat Golorizté a nahradit skupinovou lodí z Cala Gonone.

Minimum pro reálný zážitek je 7 nocí. Pokud máte 10 až 14 dní, přidejte ještě La Maddalenu a den v Cagliari navíc.

Tři věci, které si odvezete (a jedna, která vás překvapí)

Po třech týdnech jsem si do letadla odvezla pecorino sardo stagionato (vakuově zabalené, v příručním zavazadle to jde bez problémů), flašku mirta a jednu věc, kterou jsem nečekala: klid. Ostrov, kde musíte každou pláž dobývat chůzí, kde se lidé 80 let narodili v téže vesnici a znají jméno každé kozy v okolí, kde se večer po deváté hodinové už nic neděje protože všichni sedí u stolu — takový ostrov vás pomalu přeorientuje. Vracíte se s pocitem, že jste byli na jiné planetě.

Tři závěrečné body, pokud se rozhodujete rychle:

• Jeďte, pokud hledáte přírodu, klid a gastro nad úroveň průměrné Itálie. Sardinie je tiše jedna z nejsilnějších kulinárních destinací Evropy.
• Kdy: květen, červen, září, první půlka října. Červenec a srpen vynechejte, pokud nemusíte — přeplněné a dvojnásobně drahé.
• Kde spát: agriturismo ve vnitrozemí + jedna nebo dvě noci na pobřeží. Nejlepší poměr cena–kvalita–autenticita.

Já se vracím napřesrok v květnu na Cala Mariolu a do Orgosolu za paní Gratzií. Jestli ještě bude ve své kuchyni, nalije nám další skleničku cannonau a já se s ní zeptám, jestli měla pravdu o tom nespěchání. Mám pocit, že ano.